Vlastníci lesů, výzkumníci i úředníci státní správy se shodují v jediném: usychání mladých porostů nemá žádnou logiku. Možná to je jen epizoda uplynulé zimy - možná nastartování vážného procesu.

Ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti ve Strnadech Petr Zahradník svým výzkumníkům věří: do roka odhalí hlavní příčinu. Ovšem jen za předpokladu, že stát či vlastníci uvolní na rozsáhlé analýzy peníze. Bez nich budou schopni provést jen jednoduchá šetření, ale žádné zázraky, vzkazuje Zahradník.

Jenže vlastníci jsou s financováním odstraňování následků kalamity v koncích: "Doteď jsme se státními dotacemi jen živořili - ale věřili jsme, že potomci už budou moci hospodařit normálně," říká Soňa Janečková-Klímová, která spravuje společnost Lesy Janeček, s. r. o., hospodařící v centrální části Orlických hor. "Příliš brzo jsme se radovali, že nový les roste a že imisní kalamitu máme v podstatě za sebou. Letos se naše naděje zřítila - zasaženy jsou různé věkové kategorie lesa od dvou do sto dvaceti let; každá jinak. Odborníci jen kroutí hlavami a odebírají vzorky. Uvádějí spoustu domněnek a teorií, ale jistého nám nejsou schopni říci nic. A tak víme s určitostí jen jedno - čeká nás zalesňování nových holin, které nevznikly naší vinou."

Sázet, nebo zkoumat?

Kryštofu Jaroslavu Kolowratu Krakowskému, který v Orlických horách a podhůří vlastní 5100 hektarů lesa, připadá opětná obnova mladých porostů, které mu odumírají doslova před očima, bezvýchodná. Považuje za nesmyslné investovat své prostředky i peníze daňových poplatníků do něčeho, co může do několika let dopadnout stejně špatně. Proto navrhuje, aby se prostředky, které by podle zákona měly do dvou let připadnout na obnovu odumřelého mlází, urychleně investovaly na zjištění příčin tohoto stavu a na odstranění už známých škodlivých vlivů. Úředníci by podle Kolowrata měli povolit odklad obnovy a iniciovat změnu zákona, aby takto postižené "porosty" mohly být ponechány samovolnému vývoji. A teprve po zlepšení zdravotního stavu pokračovat ve "výchově" a ochraně lesa, jak předpokládal schválený lesní hospodářský plán. To by ovšem bylo v našich podmínkách něco nevídaného: bude zajímavé sledovat, zda státní správa dá na hraběcí rozum, nebo na striktní dodržování zákona, který s takovouto civilizační lapálií nepočítal. Zmíněný paragraf hovořící o nutnosti zalesnit do dvou let vyrubaný prostor měl být zárukou zdravého vývoje lesa, a ne naopak.

"Pohybujeme se na hraně zákona," přiznává obtížnost rozhodování vedoucí referátu životního prostředí Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou Luboš Meloun. Spolu s úředníky ministerstev zemědělství a životního prostředí hledá zákonnou cestu, jak povinnost zalesnění odložit. Má i podporu Správy Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Orlické hory. Způsob, jak vyřešit nezaviněnou ekonomickou újmu vlastníků, však nezná.

Pohádky ovčí babičky

"Setkáváme se tu s novým fenoménem úhynu smrku. Tak masivní odumírání mladých lesních kultur nebylo dosud popsáno," upozorňuje centrální ředitel kolowratského majetku Jindřich Husák. "Nevěřte, že příčinou je nějaká epizoda z minulé zimy: to jsou pohádky ovčí babičky. Už tři roky upozorňujeme ochranu přírody, že se smrkovou výsadbou není něco v pořádku. Letos to jen propuklo naplno," tvrdí. Avšak zmýlil se i on. V červnu 1997 požadoval, aby mu orgány státní správy pomohly zlomit odpor správy chráněné krajinné oblasti proti vysazování dřevin v Orlických horách nepůvodních, jako je americký smrk pichlavý a vysokohorská kleč. "Zaručeně odolný" smrk pichlavý, který bez pohromy přežil smrkovou kalamitu v Krušných horách, však neznámé orlickohorské ne-moci také podlehl. I to podpořilo Kolowratovo rozhodnutí neexperimentovat, ale prosazovat hledání příčin.

Když hrabě v Krušných horách nenašel porosty, které tam v padesátých letech coby lesník ve státní službě vysadil, a viděl jen zubožené desetileté stromky, utrousil jen: "Ono to u nás dopadne taky tak." Do čtyř let mu jeho lesníci, tehdy plní optimismu, museli dát za pravdu.

Přesto je situace v obou pohořích odlišná. Byť orlickohorská kalamita nahání laikovi hrůzu, je podle výzkumníků dosud mnohem menší, než byla ta v Krušných horách. Zároveň je jejím protipólem - zatímco tam smrkům zrezavělo a posléze opadalo jehličí na větvích nad sněhovou pokrývkou, v Orlických horách zůstaly větve nad sněhem zelené a poškození naopak postihlo ty, které sníh ukrýval.

Rozdíly jsou i v Orlických horách samých. Popisovaný jev se vyskytuje na nedávno zalesněných imisních holinách ve vrcholových partiích, vystavených větrům vanoucím z různých stran. V závětří Luisina a některých dalších údolí, která jsou viditelně kryta před větry přinášejícími imise, zachvátilo rezavění a postupné opadávání starší, patnácti- až dvacetileté stromy od samé špičky. A jako by těch záhad nebylo dost, sousední, o patnáct let starší stromy zůstaly netknuté - jako jedna z mála věkových skupin smrků. Ty ještě starší neušly imisnímu poškození oxidem siřičitým. Některým starým stromům řídnou koruny, jiné už stojí jen jako mrtvé skelety. Jenomže mnohé další se zelenají a dokazují, že plošná imisní těžba nebyla asi tím nejlepším řešením. Jak se v tom vyznat? O průvodcovskou službu po záhadách lesů Orlických hor požádal TÝDEN pracovníky výzkumné stanice lesnického ústavu, která sídlí v nedalekém Opočně.

V Lokvencově lesní zahrádce

Hned po zdolání vysokého plotu, který zaručuje alibi veškeré okusující zvěři, odhaluje pokusná zahrádka opočenské výzkumné stanice na svahu Malé Deštné další lesní kalamitu Orlických hor: totální úhyn bříz. Tím se výčet nových plošných poškození zdejšího lesa doplňuje o další, čtvrtý typ. Spolu s pozůstatkem obecně známých imisních škod má katastrofa orlickohorského lesa pět podob. Souvisejí spolu?

Tím si podle výzkumníka Václava Nárovce nemůže být nikdo jistý. Předpokládá se, že na každou z dřevin různého stáří a v různých výškách pohoří působí celá škála faktorů. Nikdo však dosud netuší, zda existuje nějaký hlavní původce, který celou kalamitu odstartoval.

Smrčky, jež měly nastolit na vrcholech Orlických hor počátek nové éry, jsou neduživé a pokřivené. Rychle rostou do výšky, ale vytvářejí jen řídké koruny. Hlavní středový výhonek je často ulomený nebo zakrslý, takže místo přirozeného kuželovitého vzrůstu "zdobí" vrcholky smrčků všelijaké patvary. A k tomu přičtěme už zmíněné rezivění a opadávání spodních větví, jednou od východu, podruhé od západu, potřetí po celém obvodu. Bez jakéhokoli pravidla, jež by mohlo naznačit, odkud přišly škodliviny.

Rezivění se nevyhnulo ani Lokvencově zahrádce, hnojeným ani nehnojeným smrkům, ba ani sazenicím rostoucím mezi odumřelými stojícími zbytky původního lesa. Podle svědectví Zdeňka Záliše ze správy chráněné krajinné oblasti opadaly spodní větve i přirozeně vysemeněným smrkům v rezervacích Trčkov a Sedloňovský vrch. Což by mohlo vyvrátit podezření, že jednou z hlavních příčin odumírání je nepůvodní sadba z nízkých nadmořských výšek, kdyby... Kdyby odborníci z Opočna svorně nezapochybovali: "Ať nám někdo s jistotou ukáže původní orlickohorský smrk! O žádném nevíme."

Částečně zpochybněny (avšak nikoli vyvráceny) byly i další hypotézy: špatně rozvinutý kořenový systém následkem kelímkové sadby, nákazy viry či bakteriemi i okus výhonků hmyzem. Občas nalezení kůrovci jsou až druhotnými škůdci. Vlhké komory v ústavu ve Strnadech, kam byly přeneseny vzorky z hynoucích smrčků, vydají své svědectví o případném napadení větviček plísněmi či houbami až za deset dní. Nicméně Jan Liška, který se na výzkumu podílel, je přesvědčen, že žádný biologický škůdce kalamitu nezpůsobil.

Triumfovat mohl emeritní opočenský výzkumník Theodor Lokvenc: jeho zahrádka názorně ukázala ekvivalent k náhodně posbíranému osivu umírající břízy bělokoré - na Lokvencových políčkách břízy pýřité z Krkonoš nebyla zkřivena ani větvička.

Nepřítele neznáme

"Jako odborní zástupci vlastníků máme zájem podílet se na nápravě, ale nevíme, proti čemu bojovat," říká lesní správce firmy Janeček Jiří Zatloukal. "Už jsem alergický na termín ,souhrn vlivů'. Tím se odůvodní leccos, ale nenabídne se žádné řešení. Na dlouhodobý vlastní výzkum nemáme a musíme spoléhat jen na stát."

V daleko větší míře než u sousedů postihla u firmy Janeček kalamita i lesy v nadmořských výškách kolem 800 metrů. "Nemůžeme vyčkávat, je třeba vytypovat místa a znovu je zalesnit. Věřme, že poškození dole mohlo být jen projevem nepříznivých náhod," povzbuzuje se Soňa Janečková-Klímová. "Kdybychom tam nechali jen bezcenné roští, jak bychom se pak bránili proti buřeni, do jejíchž vysokých trav by se nám už těžko něco povedlo vysadit?" doplňuje Zatloukal. "Když jsem na zasažená místa přivezl svého předchůdce, který je zalesňoval, tři hodiny ze sebe nevypravil slovo. V takovém stavu to nemůžeme nechat."

A tak u Janečků mají dvojí strategii - v náhorních polohách vyčkávají jako soused Kolowrat, ve spodních chtějí začít, přestože naději na státní dotace mají nejdříve za rok.

Oba lesní správci přitom ctí všechny funkce lesa. "Dřevo snadno dovezeme, na trhu je ho dostatek," uvádí kolowratský ředitel Husák. "Ale měli bychom snad dovážet vodu jako Saúdská Arábie? Les může chránit vodu i půdu a být prostorem k rekreaci, jenom když sám bude v dobrém stavu."

Ze všech druhů porostů odolala bez úhony neznámému tlaku pouze kleč. V Orlických horách je cizí a v návštěvníkovi vzbuzuje falešný dojem, že se nalézá v pohoří o půl kilometru vyšším. František Šach, třetí průvodce z opočenské stanice, si ji však velice považuje: "Lesní půda si uchová svůj charakter jen krátce, pak se začne měnit. Kleči vděčíme za to, že holiny po imisní těžbě zůstaly lesem." S jejím rozšiřováním však nesouhlasí ochranáři, kteří spoléhají na návrat původních dřevin. To je ovšem ještě vzdálená kapitola.

Může za to fluor?

Neočekávané vyloučení biologických původců lesních škod v Orlických horách vrátilo v minulém týdnu pozornost opět k imisím. Zákonem vynucený pokles spadu oxidu siřičitého podle Víta Šrámka z výzkumného ústavu ve Strnadech až příliš ukolébal naši pozornost. Přitom imise oxidů dusíku především vinou automobilismu stále rostou a pro listnáče může být nepřekonatelným jedem přízemní ozon, jehož vznik povzbuzují.

Analýza jehličí napadených smrkových mlazin však odhalila látku, o jejíchž imisích se takřka nic neví: fluor. Ve všech vzorcích přesahoval normu. U smrku pichlavého byla ve spodní, poškozené části zjištěna dvakrát větší koncentrace než ve vrchní, zachovalé, přičemž ležela už za hranicí škodlivosti. Šrámek se domnívá, že vše se událo po zvýšené fluorové koncentraci v ovzduší na počátku zimy. Zatímco část stromu nad sněhem hibernovaly mrazy, pod pokrývkou probíhaly normální životní pochody, bohužel provázené vstřebáváním fluoru. Pěstitelé lesa z Opočna každopádně projevili dobrý odhad, když škody na vrcholcích hor a v údolích od sebe stále oddělovali. V odumřelých údolních stromech totiž nebyla ani stopa po předávkování fluorem, zato jim chyběly základní živiny, vápník a především hořčík. "Povídky" o příčinách umírání smrků jsou dnes úplně jiné než před několika dny. Budou se ovšem muset prokázat.

Čestmír Klos