Orlické hory
...Neratov
Farářova rodina
 

 

Interiér chrámu, léto 2002
Chrám Nanebevzetí panny Marie (2002)

V horské vesnici Neratov vybudoval páter Josef Suchár farmu, kde se stará o mentálně postižené děti.

V euforii začátku devadesátých let se páter Josef Suchár a dvě jemu nakloněné rodiny,Malíkovi a Němcovi, rozhodli, že v zapomenuté horské vísce Neratov budou, jak sami říkají, páchat dobro. Že zachrání tamní barokní kostel Panny Marie Nanebevzaté, na správnou cestu popostrčí propuštěné vězně nebo alkoholiky, že tu najdou domov opuštěné a mentálně postižené děti. Ambiciózní resocializační program se ale postupem času zužoval. "Člověk si prostě tu pusu musel nabít sám," komentuje to dnes Jana Němcová, jedna z duší neratovského dobrodiní a matka jedenácti dětí.

Sdružení Neratov a vize faráře Josefa Suchára prosluly v první polovině 90. let hlavně kvůli širokému záběru charitativní činnosti. Římskokatolický kněz plánoval v zapadlém koutu Orlických hor vybudovat ostrůvek lidské dobroty. Všechny výše zmíněné projekty absolvovali s knězem manželé Němcovi, kteří spolu s druhou pěstounskou rodinou Malíkových tvoří páteř sdružení. "Když jsme se s farářem Suchárem před jedenácti lety poznali, já si říkala: Do toho by šel leda blázen," vzpomíná Jana Němcová na jedno z jejich prvních setkání. "Za rok a půl jsme se ale stěhovali. Prostě nás zblbnul," dodává suše, ale s úsměvem na rtech. Pozornost veřejnosti přitahoval zejména nápad dát šanci propuštěným vězňům a usnadnit jim vstup do nového života. Asi nejznámějším případem se stal osud Františka Dombaje - poustevníka, který žil v lesích na severu Moravy, kde ani nezaregistroval sametovou revoluci a rozpad Československa. A protože si občas opatřil nějaké potřebné věci v rekreačních chatách bez svolení majitelů, skončil ve vězení. "František dostal milost a z vězení putoval sem. Tady si našel přítelkyni, vzali se, odstěhovali se, mají děti," popisuje ve stručnosti páter Suchár několik let nové životní cesty bezdomovce Františka Dombaje a zároveň jednoho z hlavních protagonistů první éry existence sdružení.

 

 

PŘÍPAD "NAŠE JARUŠKA"

 

Spostupem doby ale tito "dospělí klienti" a jejich dobrodinci společně přicházeli na to, že tahle charita nevyhovuje ani jedné straně. "Třeba jeden člověk se domníval, že se tady bude poflakovat a my mu ještě budeme přispívat na pití. Tak jsme se rozloučili," vysvětluje páter Suchár, proč se začali orientovat jen na pomoc opuštěným a mentálně postiženým dětem. Posledním zdejším pozůstatkem oněch "dombajovských" let je "naše Jaruška", která pomáhá v kuchyni a sní o tom, že si k sobě jednou vezme svého šestnáctiletého syna Davida. Žena, jež si odseděla v českých káznicích něco přes deset let, má v Praze zakázaný pobyt. Za krádeže, příživnictví, podvody. V březnu to budou čtyři roky, co žije v Neratově, kam přišla po podmínečném propuštění z vězení v Řepích. "Tam mi moc pomohly boromejky, ukázaly mi lepší cestu. Musím se postarat o syna," říká paní Jaruška a přiznává, že Davida, který žije v dětském domově v Kyjově, hodně zanedbávala. Vloni už ale spolu strávili první Vánoce. Syn je teď pro paní Jarušku světlem na konci tunelu. "Při každém setkání se ptá: Maminko, kdypak si mě odvezeš?" říká paní Jaruška s lítostí v hlase.

 

 

STOKRÁT NIC UMOŘILO...

 

Ačkoliv se v Neratově celá řada věcí podařila, některé projekty tamním dobrodincům přinesly víc starostí než radosti. Nejdřív museli překonávat předsudky chatařů a rekreantů, kteří se obávali, že se do jejich oázy klidu a pohody natáhnou kriminální živly. Pracovníci sociálek je zase upozorňovali, že pro děti není úplně vhodné, aby žily v jedné komunitě se sociálně narušenými lidmi. "Nakonec jsme prostě přišli na to, že se nejde starat o všechny cílové skupiny najednou. Třeba pro děti je důležitý určitý řád, ale dospělí nám hned vyčítali, že z nich děláme blbečky," konstatuje páter Suchár a je na něm znát, že udržet v uzavřeném úzkém společenství lidí jistý nezbytně nutný režim je vyčerpávající. Zároveň na něm ale vidíte nezlomnou vůli splnit slib, který si dal ještě jako tajně vysvěcený kněz z brněnského podzemí. "Tehdy jsem před Bohem slíbil, že se v tomhle kostele budou zase sloužit mše. A když už jsem tady začal po revoluci působit jako kněz, rozhodl jsem se, že tady budeme páchat dobro," popisuje své pohnutky působit v tomto zapomenutém kraji farář Suchár, který se neustále snaží udržet ve svém týmu dělnou náladu vlastním příkladem. Pomáhá na stavbě, jezdí s bagrem, traktorem, jedná s úřady, diskutuje s architekty. Víc než v kněžské kutně ho vidíte ve svetru a montérkách s laclem. Duchovní sílu neratovským dobrovolníkům dodávají pravidelné každodenní modlitby a mše - ráno, v poledne, večer.

 

 

BUDEME SOBĚSTAČNÍ

 

Bratr pátera Suchára Petr se snaží rozběhnout ve velkém živočišnou farmu, aby bylo sdružení méně závislé na státních příspěvcích a darech. Koupili třeba mulčovací sekačku, která dokáže posekat trávu i na těžko dostupných horských stráních, díky níž by mohli i nějaké peníze začít vydělávat. "Obdělávání horských terénů je totiž dost dotované státem, z fondů na krajinotvorbu," říká Petr Suchár na nádvoří mezi hospodářskými budovami, které sdružení odkoupilo. Je to zřejmě on, kdo vnesl do Neratova obchodního ducha. V objektu bývalé školy, kterou si zrekonstruovali, žije dnes devatenáct dospívajících a dospělých "dětí". Přišli povětšinou z dětských domovů, tady se snaží naučit sociálním návykům a alespoň částečně dohnat své vrstevníky. Aby jednou mohli sami vykročit do života. Chodí do vlastní vyrovnávací třídy, kterou vede asistentka Veronika. "Chce někdo domácí úkol?" ptá se paní Veronika třídy. "Já. Já. Já," překřikují se přerostlí školáci. Před vyučováním a po něm pracují na farmě. Přesto je na těchhle puberťácích znát, že pro spoustu z nich bude odchod do normálního života ne-li nemožný, tak určitě mimořádně těžký. Že se spíš stanou takovými smutnými zajatci dobra. Jsou to děti až příliš poznamenané nepřízní osudu. Jsou to spíš takové dospělé děti, které se vzhlíží v televizních hrdinech nebo hudebních a sportovních hvězdách. Hledají si své nejrůznější berličky, pozitivní vzory. Hodně příznivců tu má Chuck Norris se svým Walker Texas Ranger. Když jsme se večer s panem farářem, naší Jaruškou a dalšími rozloučili, vykročili jsme z bývalé neratovské školy spolu s fotografem do tmy černé jako v ranci a šli k autu. Zničehonic, zpoza rohu se nejdřív vymrštila ruka s pistolí a vzápětí vyskočila do proužku měsíčního světla vysoká postava v koženém kabátu. Devatenáctiletý Martin ve svém rangerském úboru, s rangerskou hvězdou na klopě, s ostruhami za sedm stovek. "Fuj, to jsem se lekl. Co tady blbneš, Walkere?" Smál se, protože se mu jeho plán vylekat nás vydařil dokonale. Tolik si přál, abychom se při pohledu do ústí hlavně jeho kapslovky jako správní gauneři z laciných detektivek "podělali". Má vlastní platební kartu, ale pořád hledá někoho, kdo by si s ním hrál na vojáky. Prostě mu chybí táta.

6.12.2002 - Petr Vrabec, Lidové noviny


Zpět - Back - Züruck