odle
dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě
panuje milá a půvabná dívka - Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá
jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce
trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních
hor - sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji
odvezl s sebou a vzal za ženu. Ta však má příliš ráda své hory a
nechce je opustit. I když sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne,
vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede
v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky
a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách.
Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen
se vrací domů do severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka
přebolí. Zasteskne se mu po Kačence s nadějí, že tentokrát nebude
odmítnut, a tak se po čase opět vypraví na námluvy. Přece jenom,
co kdyby?
ak
nějak zní převyprávěná pověst o princezně Kačence. Podle jiné verze
pověstí je Kačenka Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zet'.
Žijí spolu ve shodě a Krakonoš se rozčiluje asi kvůli úplně jiným
věcem.
ampušák,
vousatý spoluvládce Orlických hor, se objevuje teprve na počátku
šedesátých let našeho století. S ním postupně vznikla, dnes už pevně
zakořeněná, novodobá tradice. Po více než dvacet let, téměř každoročně,
se koná v Deštném, vždy ke konci března, rozloučení se zimní sezónou.
Rampušák sjíždí na starobylých a dlouhých lyžích s dlouhými zahnutými
špicemi a s jednou holí .....
Kačenčina pohádková říše -
devatero artikul Kačenčiných
1.
Kačenčina říše jesti zemí pohádkovou, pročež je do ní zlým silám,
stejně jako zlobě a Závisti vstup zakázán.
2.
O osudu říše této rozhoduje paní hor Kačenka a vláda její, kteroužto
z vůle princezny hor starostové obcí horských a podhorských tvoří.
3.
Pohádková říše složena jesti z Kačenčina království na hlavním hřebeni
hor, Rampušákova údolí kolem Orlického Záhoří, údolí víly Julinky,
stejně tak ze všech vodnických sídel, království permoníků, čertovských
doupat, lesů hejkalů, skal ohnivých mužíčků, blat bludiček a úkrytů
všech pohádkových bytostí, včetně hradů a zámků, kde se bílé paní
zdržují.
4.
V zimě, kdy pro množství sněhu tuze práce přibývá, pomáhá Kačence
Rampušák, přítel a poradce lyžařů, Horské služby a lyžařských škol.
5.
Každý vandrovní, putující horami Orlickými, jesti povinován chovati
se tak, aby přírody neničil, obydlí pohádkových bytostí nebořil,
nikomu neubližoval a nikoho bez příčiny netrestal.
6.
Kdo nedodrží artikul pátý, může být po zásluze ztrestán kteroukoli
pohádkovou postavou, zvláště pak samotnou princeznou Kačenkou, která
se kdekoliv zjeviti může. Kde nestačí pohádka, musí pomoci trestní
rameno světské, sloucí Ochrana přírody, Horská služba či dokonce
Policie, aby pomohli Kačence zjednati nápravu a pořádek.
7.
Na celém území Kačenčiny pohádkové říše jest přísně zakázáno okrádat
pocestné a vandrovní, a to jak lapky na cestách jízdních, tak šenkýři
a jim podobnými v boudách šenkovních a domech pohostinských se nacházejícími.
8.
Každý pocestný by měl při návštěvách šenků a jiných kvelbů podobných
dodržovati rčení pohádkového dědečka: chovej se jako člověk a pij
jako dobytek. Ten ví, kdy má dost.
9.
Každý, kdo do pohádkové říše vstoupí, by bližním svým, hlavně dětem,
radost učiniti měl, k čemuž nákup dárků či pamlsků posloužiti může.
Nechť každý, kdo škorně své prachem hor Orlických pokryje, šťasten
a vesel je.
Horské obce sdružené v Dobrovolném svazku Region
Orlické hory na počátku června 2003 odstartovaly turistickou pohádkovou
hru - putování po Kačenčině pohádkové říši. Účastník si zakoupí
vandrovní knížku, do které bude získávat razítka z horských obcí
(na výběr jich má 26) a kolky z restaurací, kulturních zařízení
ap., za které si může vyzvednout v informačních centrech v Deštném,
Rokytnici nebo Novém Městě nad Metují ceny s tematikou Orl. hor
(průvodce, hrneček, regionální knihy...). Bližší informace naleznete
na stránkách deštenského Infocentra
a také v článku MF Dnes "Kačenčina říše má přilákat turisty
do hor" ze 7.6.2003. Přepis tohoto článku zde.
íte,
proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece
může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já
vám to, holenkové, povím.
V
jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou.
Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak
se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství.
Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky
a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a nějaký drobný peníz
domů přinesla.
Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa
ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z
té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v
prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se
pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem.
Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala
za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To
třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale
ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla
blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn.
Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
"Děkuji ti, Liduško," povídá neznámá,
"za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí,
když zavoláš: "Kačenko!" Já přijdu a pomohu ti,"
řekla a zmizela.
Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla
mamince.
"Bud' ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí.
Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji
žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby
bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc."
Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se
schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
"Vidíš, Liduško, vodní král šel spát."
"A kdo je to vodní král, maminko?"
"Ten vládne všem potokům a řekám na našich
horách."
"A kde žije?"
"Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém
paláci v řece Orlici. Ale teď' odpočívá a spí v divukrásné jeskyni
pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh,
co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá
koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný
práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima
raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí
a pak je zase dobře," vyprávěla maminka.
Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky
s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované
krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá
sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude
s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky,
dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne
více. Lidka se strachovala, co bude dál.
"Kdyby už chtělo přijít jaro," povzdechla
si maminka, "to bych se určitě uzdravila."
Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku
a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto
se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před
ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
"Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále,"
vyhrklo děvče.
Princezna zesmutněla a povídá:
"Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to
stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně."
Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že
princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad.
"Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí.
Ti nám určitě pomohou."
"Máš pravdu, jsi chytré děvče," řekla
Kačenka a mávla rukou.
Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se
objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého
z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly
do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na
křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben
nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé
stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou.
Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé
trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků,
aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
"To je maličkost," usmál se permoník
a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol
splnit. Ať' dělali, co dělali, vodní král stále spí.
Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci.
Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu
a řekl:
"Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit.
Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy."
Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí
být strašný řev.
"Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat
alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál."
Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo
slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom
stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
"Teď' musíme zvonečky dostat nahoru na zem."
Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla
zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své
zvonečky na zem.
"Húúú, co to je?" zahučel severák.
A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily,
až se vodní král probudil. Protáhl se - v horách to zahučelo, oddychl
si - zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové
mraky - a nad horami vysvitlo slunce.
Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily,
jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
"Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať.
Tu máš ode mne a od permoníků."
Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na
krajíčku.
"Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme."
Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a
ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala.
Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě.
Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly
na Kačenku a permoníky.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy.
Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král
už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost
a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.
Z
knihy Pohádky Orlických hor , J. Lukášek (ZVON 1996)
|