Úvod

Střípky Orl. hor

Horopis, vodopis...
CHKO

Lesy Orlických hor

Mapy

Fotogalerie

Proměny v čase

Dobové fotografie

Pověsti, pohádky Orl.hor

Kostely Orl. hor

Opevnění Orl. hor

Rozhledny Orl. hor

Lokálky Podorlicka

Orlickohorské sklo

Ubytování

Tipy na výlet, cyklotrasy

Zima v Orl. horách

Trocha čísel...

Ze starých průvodců

Kniha návštěv

Infocentra, odkazy, literatura



Vyhledávadlo


(výrazy zadávejte s diakritikou)

 

Česká verzeEnglish

odle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka - Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor - sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za ženu. Ta však má příliš ráda své hory a nechce je opustit. I když sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne, vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách. Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen se vrací domů do severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka přebolí. Zasteskne se mu po Kačence s nadějí, že tentokrát nebude odmítnut, a tak se po čase opět vypraví na námluvy. Přece jenom, co kdyby?

ak nějak zní převyprávěná pověst o princezně Kačence. Podle jiné verze pověstí je Kačenka Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zet'. Žijí spolu ve shodě a Krakonoš se rozčiluje asi kvůli úplně jiným věcem.

ampušák, vousatý spoluvládce Orlických hor, se objevuje teprve na počátku šedesátých let našeho století. S ním postupně vznikla, dnes už pevně zakořeněná, novodobá tradice. Po více než dvacet let, téměř každoročně, se koná v Deštném, vždy ke konci března, rozloučení se zimní sezónou. Rampušák sjíždí na starobylých a dlouhých lyžích s dlouhými zahnutými špicemi a s jednou holí .....



Kačenčina pohádková říše - devatero artikul Kačenčiných

1.
Kačenčina říše jesti zemí pohádkovou, pročež je do ní zlým silám, stejně jako zlobě a Závisti vstup zakázán.

2.
O osudu říše této rozhoduje paní hor Kačenka a vláda její, kteroužto z vůle princezny hor starostové obcí horských a podhorských tvoří.

3.
Pohádková říše složena jesti z Kačenčina království na hlavním hřebeni hor, Rampušákova údolí kolem Orlického Záhoří, údolí víly Julinky, stejně tak ze všech vodnických sídel, království permoníků, čertovských doupat, lesů hejkalů, skal ohnivých mužíčků, blat bludiček a úkrytů všech pohádkových bytostí, včetně hradů a zámků, kde se bílé paní zdržují.

4.
V zimě, kdy pro množství sněhu tuze práce přibývá, pomáhá Kačence Rampušák, přítel a poradce lyžařů, Horské služby a lyžařských škol.

5.
Každý vandrovní, putující horami Orlickými, jesti povinován chovati se tak, aby přírody neničil, obydlí pohádkových bytostí nebořil, nikomu neubližoval a nikoho bez příčiny netrestal.

6.
Kdo nedodrží artikul pátý, může být po zásluze ztrestán kteroukoli pohádkovou postavou, zvláště pak samotnou princeznou Kačenkou, která se kdekoliv zjeviti může. Kde nestačí pohádka, musí pomoci trestní rameno světské, sloucí Ochrana přírody, Horská služba či dokonce Policie, aby pomohli Kačence zjednati nápravu a pořádek.

7.
Na celém území Kačenčiny pohádkové říše jest přísně zakázáno okrádat pocestné a vandrovní, a to jak lapky na cestách jízdních, tak šenkýři a jim podobnými v boudách šenkovních a domech pohostinských se nacházejícími.

8.
Každý pocestný by měl při návštěvách šenků a jiných kvelbů podobných dodržovati rčení pohádkového dědečka: chovej se jako člověk a pij jako dobytek. Ten ví, kdy má dost.

9.
Každý, kdo do pohádkové říše vstoupí, by bližním svým, hlavně dětem, radost učiniti měl, k čemuž nákup dárků či pamlsků posloužiti může. Nechť každý, kdo škorně své prachem hor Orlických pokryje, šťasten a vesel je.

 

Horské obce sdružené v Dobrovolném svazku Region Orlické hory na počátku června 2003 odstartovaly turistickou pohádkovou hru - putování po Kačenčině pohádkové říši. Účastník si zakoupí vandrovní knížku, do které bude získávat razítka z horských obcí (na výběr jich má 26) a kolky z restaurací, kulturních zařízení ap., za které si může vyzvednout v informačních centrech v Deštném, Rokytnici nebo Novém Městě nad Metují ceny s tematikou Orl. hor (průvodce, hrneček, regionální knihy...). Bližší informace naleznete na stránkách deštenského Infocentra a také v článku MF Dnes "Kačenčina říše má přilákat turisty do hor" ze 7.6.2003. Přepis tohoto článku zde.

 

 



   íte, proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já vám to, holenkové, povím.
    V jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou. Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství. Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a nějaký drobný peníz domů přinesla.
    Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
    "Děkuji ti, Liduško," povídá neznámá, "za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: "Kačenko!" Já přijdu a pomohu ti," řekla a zmizela.
    Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
    "Bud' ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc."
    Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
    "Vidíš, Liduško, vodní král šel spát." "A kdo je to vodní král, maminko?"
    "Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách."
    "A kde žije?"
    "Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď' odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře," vyprávěla maminka.
    Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
    Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
    "Kdyby už chtělo přijít jaro," povzdechla si maminka, "to bych se určitě uzdravila."
    Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
    "Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále," vyhrklo děvče.
    Princezna zesmutněla a povídá:
    "Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně."
    Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. "Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou."
    "Máš pravdu, jsi chytré děvče," řekla Kačenka a mávla rukou.
    Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
    Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
    "To je maličkost," usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať' dělali, co dělali, vodní král stále spí.
    Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
    "Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy." Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
    "Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál."
    Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
    "Teď' musíme zvonečky dostat nahoru na zem." Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
    "Húúú, co to je?" zahučel severák.
    A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se - v horách to zahučelo, oddychl si - zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky - a nad horami vysvitlo slunce.
    Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
    "Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků."
    Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.
    "Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme."
    Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
    A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.

Z knihy Pohádky Orlických hor , J. Lukášek (ZVON 1996)

 

 

ZAJÍMAVÁ MÍSTA:

Anenský vrch

Bartošovice v O.h.

Bukačka

Czarne bagno

Černý důl

Čertův důl

Čihák

Deštné

Dobrošov

Hadinec

Hanička

Jelení lázeň

Kačerov

Kamenec

Komáří vrch

Kunštátská kaple

Kunvald

Luisino Údolí

Nebeská Rybná

Neratov

Olešnice v O.h.

Orlice - Divoká, Tichá

Orlické Záhoří

Pastviny

Pěčín

Rokytnice v O.h.

Říčky

Sedloňov

Sedloňovský černý kříž

Suchý vrch

Šerlich

Šerlišský mlýn

Velká Deštná

Vrchmezí

Vrchní Orlice

Zdobnice

Zemská brána

 

Jiráskova horská
cesta

© 2001 - 2005 www.orlickehory.net

   
Zpět na úvod